Vlastně by mě to nemělo překvapovat. Jestli Pratchettovo dílo něco charakterizuje, tak je to hravost – příběhová i jazyková. Nedává tím pádem dokonalý smysl, že se tenhle chlapík zamiloval zrovna do otevřeného světa Oblivionu? V rozhlasovém rozhovoru z roku 2009, jehož část objevil animátor David Oneacre, o čtvrtém díle The Elder Scrolls básní tak, že v tom slyším ozvěnu sama sebe, když jsem o své oblíbené hře vykládal kamarádům ve škole.
„Základní Oblivion je extrémně dobrý. Je vážně skvělý!“ říká Pratchett jistě dost překvapenému moderátorovi. „Grafika a zvuk jsou imerzivní. A jako ve většině počítačových her je tu hlavní boj. Získáváte schopnosti, šplháte po žebříku, bojujete s padouchy, je tu spousta různých druhů padouchů a vy plníte questy a tak dál. Ale co je nejúžasnější, co mě hřeje u srdce, je koncept moddingu. Víte, o co jde?“
Jen co moderátor přitaká, Pratchett, rytíř Britské koruny, jeden z nejlepších fantasy spisovatelů všech dob, začne vykládat, co všechno může v Oblivionu dělat. Jeho momentální postava si prý nevydělává bojováním, ale výrobou sýrů a bot a zbraní. „Víte, musíte si rudu natěžit sám. Musíte jít ven se svým krumpáčem, získat to a pak to roztavit. Musíte si vylepšit schopnosti, než vyrobíte některé z těžších brnění. Můžete jít do divočiny a zapalovat táboráky. Můžete si péct vlastní chleba.“
Pratchetta nezajímal ani tak hlavní příběh („trávíte čas procházením pekelných míst, zabíjením pekelných monster, připadá mi to jako staromódní typ videohry“), ale spíš všechny věci okolo. Měl například malé vinařství se sedmi zaměstnanci, kterým každý týden platil mzdu, a naprosto ho fascinoval mod přidávající hlad a žízeň. Mohli jste nabírat vodu buď ze studen, nebo z tekoucích pramenů, ale ne ze stojatých zdrojů – ta by vám neudělala dobře. A podobně nadšený byl z počasí.
„Řekl jsem to své ženě, řekl jsem, jak je v té hře krásné počasí, že je imerzivní, že máte pocit, že tam jste. A ona řekla: jsou tam duhy? Já na to: myslím, že ne, ale podívám se. A ano, někdo se obtěžoval udělat mod do Oblivionu s duhami. Když stojíte na tom správném místě, mezi sluncem a deštěm, uvidíte na nebi duhu.“
Sir Terry se dále rozplývá nad tím, že v našem světě dominovaném komercí se najde spousta lidí ochotná investovat svůj vlastní volný čas do toho, aby si mohli ostatní lidé víc užít svou počítačovou hru. Ale mody pro dospělé prý nevyhledává!
Je to… geniální. Můžu upřímně říct, že díky tomuhle rozhovoru se můj den zlepšil o sto procent, a vřele vám doporučuju, abyste si ho v originále přečetli nebo poslechli celý. Stojí to za to.
A to ještě není konec. Jak jsem avizoval v úvodním odstavci, Pratchett se do produkce nových modů dokonce sám zapojil. Sem tam podle vlastních slov pochválil některé autory, jiným napsal, kde něco nefunguje, a jeden z modů, přidávající nordskou alchymistickou společnici Vilju, sám pomáhal tvořit. Napsal pro ni 130 vět a hlášek, které byly následně nadabovány. Mod najdete na Nexus Mods, a updatovaná verze vznikla i pro Skyrim.
Sir Terry umřel mladý. Možná ne tělesně – jeho vlas a vous byly už přece jen bílé jako sníh a táhlo mu na sedmdesát. Ale duševně byl mladý docela určitě, v tom nejlepším možném smyslu. Ochotný objevovat nové věci, být z nich nadšený a vykládat o nich zmateným, o pár dekád mladším moderátorům, co o nějakém Elder Scrolls nikdy ani neslyšeli. Jestli na něj chcete krátce zavzpomínat, ani nemusíte otvírat žádnou z jeho knih – stačí si pustit Oblivion nebo Skyrim a strávit pár momentů s nordskou alchymistkou.
